O nás

Honza

Jak to bylo pohádko? Úplně nevinně. To takhle jednou v zimě jsem se vypravila na Ameriku. (Honza bude tvrdit něco jiného). Bylo tam krásně, ostatně jako vždycky. Jenže tyto jarňáky byli výjimečné, byl tam někdo vyšší jak já;-D. Něco z něho vyzařovalo jak tak běhal v kongu po zasněžené louce. Na večerním zpívání jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku, když jsem slyšela jak on krásně zpívá. Jeho zpěv mi zněl v uších ještě když už kvetly první sněženky. S jednou kamarádkou, hecařkou, jsme se domluvily, že mu to musíme říct. Tak jsme mu jednou na icq napsaly stejnou větu ve stejném čase. Honzovi než došlo, že to vlastně byl záměr a ne náhoda chvíli trvalo… Rozhodně jsme ale neskončili jen u jednoho tématu. Čas plynul, občas jsme se viděli na Radosti, občas si napsali na dobrou noc nebo něco víc. Příští rok na jaře, možná přespříští, byli opět brigády. Byla jsem tenkrát poprvé a hodně bez zkušeností v kuchyni, což vedlo k tomu, že nebýt dvou skvělých lidí, kteří mi pomohli překonat krizi (která potká snad každého američana), tak jsem na druhé květnovky už nejela. Ale jela jsem a mohla dělat kuchařské speciálky jen pro něj. A jen díky tomu, že si ze mne dělal legraci a já měla pocit, že mě nebere vážně, ale možná právě že bral… Pak už jsem byla schopná sedět večer u PC a čekat až se konečně z jeho červené kytičky stane zelená a mohla mu napsat dobrou noc a odhlásit se. Pro změnu přišla další akce na Americe, ale já na ni nemohla. A Honza měl zrovna narozeniny. Naštěstí má člověk přátele, kteří nezklamou. Takže jsem mu mohla alespoň vzkázat „vše nejlepší“.

Co se nestalo? Napsalo mi neznámé číslo, že „díky“. Psali jsme si stále víc. V září máme v Pozořicích hody (všichni jste zváni) a my se se stejnou kamarádkou jako na začátku shodly, že pozveme nejlepší z nejlepších na hody. Tak se i stalo, a dokonce všichni čtyři přijeli. Tak nadšený průvod jsem snad ještě neměla. Vyhlížela jsem je už od začátku. Hody se tenkrát hodně povedly. Stárek mi sice z průvodu nedošel ani na sál, ale co už. No a pak jsme si začali psát tak nějak jinak. Bylo to zvláštní a krásné a dlouhé. Pamatuji si, že jednou jsem přišla u nás z nějakého koštu nebo odkud a on byl taky někde a najednou já psala bez překlepů a on najednou s překlepy a za tu noc jsme se toho hodně jeden o druhém dozvěděli. Pak mě pozval na koncert. Přiznám se, že když mi do telefonu řekl, čí koncert, tak jsem vůbec netušila o koho jde. Šla jsem, samozřejmě. Čekal na mne v košili, v kabátu s kloboukem a mě se tajil dech. Koncert se vydařil a čekal nás příjemný večer při hvězdičkách s padajícím sněhem se

spoustou našlapaných kilometrů. Bála jsem se toho setkání. Doufala jsem, že něco přijde, a zároveň jsem věděla, že nějak nemůžu. Po pár letech mi řekl, že jsem u něj o to víc stoupla, když jsem mu dokázala tehdy říci ne společnému "chození".

Když jsme spolu byli tři měsíce, tak se nás biskup Posád ptal zda už plánujeme svatbu a můj tatínek mu řekl, ne(!) ten je tu na první oficiální návštěvě. A jak můžete vidět už ji plánujeme. Jsme spolu přes tři roky, léta předtím nepočítaje. Na Honzovi je k nevíře, že i přes to všechno, co o mě ví, i přes to, jak mě zná, mě má stále rád.